václav havel: o nenávisti

pondělí 17. listopad 2014 13:03

dneska si mě našla tahle havlova přednáška. tady je:

„Uvažuji-li o lidech, kteří mě osobně nenáviděli či nenávidí, uvědomuji si, že je spojují některé vlastnosti, které - sečteny a společně rozebrány - nabízejí určitý, zajisté jen velmi všeobecný, výklad původu jejich nenávisti.

Nejsou to především nikdy lidé dutí, prázdní, pasivní, lhostejní, apatičtí. Jejich nenávist se mi zdá být vždycky projevem jakési velké a v podstatě neukojitelné touhy, jakéhosi trvale nenaplněného a nikdy vlastně nenaplnitelného chtění, jakési zoufalé ambice. Je to tedy vnitřní mohutnost veskrze aktivní, která svého nositele vždy znovu k čemusi upíná a kamsi ho vleče a které ho takříkajíc přesahuje. Rozhodně se mi tedy nenávist nezdá být pouhou absencí lásky či humanity, pouhým vakuem lidské duše. Naopak: s láskou má mnoho společného, především právě onen sebetranscendující prvek, totiž ono upnutí se k druhému, závislost na něm, ba přímo delegování kusu vlastní identity do druhého. Tak jako milující touží po milovaném a neobejde se bez něho, touží i nenávidějící po nenáviděném. A tak jako láska je i nenávist v posledku vlastně výrazem touhy po absolutnu, byť výrazem tragicky zvráceným.

Lidé nenávidějící, aspoň jak já je poznal, jsou lidmi s trvalým, nevykořenitelným a samozřejmě skutečnému stavu věcí hluboce nepřiměřeným pocitem ukřivdění. Tito lidé jakoby chtěli být bezbřeze ctěni, respektováni a milováni a jakoby byli nepřetržitě zužováni bolestivým zjištěním, že ostatní jsou jim nevděčni a neodpustitelně k nim nespravedliví, protože nejen že je nectí a nemluví bezbřeze, jak by měli, ale dokonce je - aspoň jak jim se zdá - přehlížejí.

V podvědomí nenávidějících dřímá zvrácený pocit, že jsou jedinými pravými držiteli kompletní pravdy, a tudíž jakýmisi nadlidmi či dokonce bohy, a že z tohoto titulu zasluhují kompletní uznání světa, ba dokonce jeho kompletní povolnost a loajalitu, ne-li slepou poslušnost. Chtějí být středem světa a jsou permanentně frustrováni a podrážděni tím, že svět je jako svůj střed nepřijímá a neuznává, že si jich dokonce snad ani nevšímá, ba že se jim možná i posmívá.

Jsou jako rozmazlené či špatně vychované děti, které si myslí, že jejich matka je na světě jen a jen proto, aby je zbožňovala, a které jí zazlívají, že občas dělá i něco jiného například že se věnuje sourozencům, manželovi, knize nebo nějaké práci. To všechno pociťují jako křivdu, zranění, útok proti sobě, zpochybnění vlastní hodnoty. Vnitřní náboj, který by mohl být láskou, se zvrací v nenávist k domnělému zdroji v ublížení.

(...)

Říká se o nenávidějících, že to jsou lidé s komplexem méněcennosti. Možná to není charakteristika zcela přesná. Spíš bych řekl, že to jsou lidé s komplexem osudového nedocenění vlastní hodnoty.

Důležité se mi zdá být i mé další pozorování: nenávidějící člověk nezná úsměv, ale jen škleb. Není schopen vesele žertovat, ale jen se nakysle posmívat. Není schopen skutečné ironie, protože není schopen sebeironie; autenticky se totiž dokáže smát jen ten, kdo se umí smát sám sobě. Pro nenávidějícího je příznačná vážná tvář, velká urážlivost, silná slova, křik, naprostý nedostatek schopnosti odstoupit sám od sebe a nazřít vlastní směšnost.

VHpodpisvh.gif

úryvek z projevu Václava Havla, proneseného na Konferenci o nenávisti (Oslo 28. 8. 1990)



dohnaly mě pracovní povinnosti a nějak si nezvládám psát blog...

no jasně, měl jsem tisíc a půl nutkání: když se náš proputinský prezident-buran, co neumí ani správně vyslovit anglicky číču, pasuje na lingvistu a naváží se následně do disidentů a politických vězňů, když hraje servilní loutkové divadýlko s krtečkem v číně a když nakonec pronese, že vlastně 17. listopad tak zlý nebyl, že to byl standardní zásah a o nic nešlo...

chtělo se mi sarkasticky zareagovat, ale nějak jsem to nezvládl... a vím, měl bych se stydět: 

každý, kdo k tomu mlčí, vlastně dovoluje, aby si na sebe lež bezostyšně brala šaty pravdy.

když v posledních týdnech četl člověk diskusní příspěvky na internetových fórech, články na „nezávislých“ serverech měl pocit, že žije v alternativní realitě.

václav havel byl levičák, reformní komunista, který ničemu nerozuměl, bohaté rozmazlené dítko, co jen chtělo zpět svůj majetek, neschopný snílek, loutka v rukách cizích mocností, neměli jsme se dřív zas tak špatně, snad kromě toho cestování, ale kdo na to zase dneska má, žejo.

přečíst si slova václava havla je asi jeden z těch lepších způsobů, jak si připomenout, kým byl.

a je i svého druhu odpovědí na ten výron lží, polopravd a sprosťáren, co se na nás k tomu výročí listopadu odevšad valí. 

igor sazma

igor sazma

igor sazma

přináším zcela klíčové informace o zásadních událostech tohoto vesmíru a nejbližších přilehlých realit. k dalším významným přínosům mé činnosti patří propagace psaní malými písmeny.

já nic, já muzikant

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora

Zajímavé články

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky